Vzpoura na lodi Primátor Dittrich aneb Dobrodružství šesti trampů

Popis

Komentář k původnímu LP 0 18 0954 Supraphonu z roku 1971:Nechce se to ani věřit, že už je to čtyřicet let, co vyšla tahle knížka pro velký i malý kluky, kteří jezdili do přírody. Tenkrát je ještě “normální” spoluobčané jmenovali “divocí skauti” a později trampové. Vltava se tehdy jmenovala Velká řeka, Sázava Gold River, Kocába Snake River a dvě tři chaty, stlučené z krajinek nebo z bedniček, se hrdě nazývaly Utah, nebo Yukon nebo Montana. O tom ostatně říká písnička:Naše chajda, ta je maličká,od syrečků bednička,dvě vokýnka, dveře, veranda,tam je sranda.Pepík Cafourek, který již třikrát propadl z matematiky, se na sobotu a neděli převtělil v šerifa Jacka Aspirina, holičský učeň Eman Kabourek se stal v “divočině” Jimem Kofilou a nikdo v oprýskaném žižkovském činžáku netušil, že celý týden v jeho zdech přebývá Larsen O’Hara, seržant Kanadské severozápadní policie, který v sobotu opět vyrazí se svou zlatovlasou Daisy rozenou Němečkovou do zlatých polí na Klondajku do Údolí Stínů.Ti všichni, co nosili na zádech tornu se začouzeným kotlíkem a nabroušenou sekerkou, ti všichni, co tahali každý konec týdne svoje kanoe do peřejí vltavských a sázavských kaňonů, i ti, kteří vyvěšovali pirátskou vlajku na stožáru prohnilých hausbótů, se v této knížce poznalí. Ty všechny svedla u společného táborového ohně tahle krásná romantika hvězdných večerů, planoucích ohňů, rozezpívaných sentimentálních srdcí a boje za právo a čest – romantika mladých snů, které unášel čas.Tenkrát jsme ještě nejezdili s Čedokem ani s Doležalovou cestovní kanceláří a stačilo nám jenom pár rekvisit, kalhoty s třásněmi a široký klobouk předělaný na “Volání vlků”, abychom mohli být aktéry téhle krásné mladé hry. A takovou kulisu, kterou nám v téhle hře postavila Matka Příroda, takovou by nedokázal žádný sebelepší jevištní výtvarník.Nevím, jestli Jaroslav Žák, který tuhle knížku napsal, jezdil na tramp, ani nevím, jestli Vlastimil Rada, který ji ilustroval, vypadával z bránického expresu, ale rozhodně nás znali. Znali nás a měli nás rádi, právě tak jako my jsme milovali je. Jaroslav Žák byl profesorem na gymnasiu. I já jsem měl takového pedagoga, který, když jsem v sobotu dopoledne při latině nevystrkoval z lavice nohy v kanadkách a neměl jsem opřenou napakovanou tornu o lavici (protože dovnitř se nevšla), měl starost, že jsem onemocněl, že nejedu na tramp.Lidstvo už se zbavilo mnoha nemocí. Ale tuhle epidemii asi nikdo nevyléčí. A tak mi věřte, že to říkám ze srdce, že tuhle desku jsem pro vás dělal strašně rád, i když mě před čtyřiceti léty ani ve snu nenapadlo, že to budu právě já, kdo ji bude číst pro vás, kteří jste to všechno měli, máte a ještě budete mít rádi.Věřím, že Jaroslav Žák i Vlastimil Rada a Velký Manitou veprostřed se budou na nás s potěšením dívat.Tak hřímavé Ahoj!Jaroslav Štercl