Krajiny vnitřní a vnější

Popis

Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i s krajinou vnitřní…
Ne nadarmo se říká, že o nitru člověka nejvíc vypovídá pohled z okna jeho pokoje. A v tomto směru nejsou naše vyhlídky zrovna lichotivé – letitý nezájem o krajinu domova mnohde vyústil ve zjevnou degradaci jejího ducha. Soubor esejů geologa Václava Cílka o krásách České kotliny, která jen zdánlivě dříme pod vrstvami pradávných horotvorných dramat, vyniká hebkostí slov i posvátností prožitku, objevnými souvislostmi i aforistickými postřehy poutníka, jenž na cestě učinil to, co při soustředěné chůzi svedeme úplně všichni: vyzářil to nejlepší ze sebe sama. Autorovy úvahy ukazují, jak lze prostor kolem sebe znovu objevovat nejen ve prospěch přírody samé, ale také v zájmu vlastní duše. Vždyť bez krajiny není lidské paměti, a tedy ani skálopevné opory, že někam patříme. Je načase obnovit ztracenou rovnováhu, nechceme-li už brzy klepat u psychiatrů a přetlačovat se s tisícovkami dalších pacientů.
Mnoho vlivů, mnoho vrstev, ale jeden příběh.
„Krajina není jen souborem určitých dílčích hodnot – jako jsou počty druhů rostlin a ptáků. Krajina je především určitá jednota mnohostí, které vytvářejí pocit, že někam patříme a že jsme tam doma. (…) A to je možné jen v krajině, kde paměť trvá.“
„Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí.“
„Podle Cílkovy knihy si lze krásně plánovat trasy na místa, kolem kterých bychom jinak bez povšimnutí prošli (…), ke klidnému zamyšlení se nad tím, kdo jsme, kde a jak žijeme, a proč vlastně.“ – Rita Kindlerová, iliteratura.cz
„Jeho (…) knihy umožňují i jednu nesmírně cennou věc: vidět naši zemi jako neobyčejně zajímavou oblast s mnohatisíciletou historií, (…) kde je na každém kroku možno z krajiny, z přírody i z lidských výtvorů něco vyčíst, kde se odehrávají tisíce příběhů, o nichž většinou ani netušíme. Václav Cílek je (…) dokáže vyhmátnout, zajímavě nasvítit a popsat způsobem, který mu mnohý prozaik může jen závidět.“ – Jan Šulc, z laudatia k udělení Ceny Toma Stopparda