Dědina

Popis

„Chodit v teplákách je něco jiného než se do nich narodit.“ – Petra Dvořáková
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.
„Autorka zahrnula vše, co bychom na vesnici mohli hledat: zabijačky i příležitostné nevěry, vesnické zábavy i spory mezi tchyněmi a snachami, nepovedené soulože, sousedské klevetění i zlodějinu.“ – iliteratura.cz
„Nejmenovaná dědina kdesi na Vysočině žije stejně jako mnoho malých obcí každoročními hody, milostnými pletkami a sousedskou nevraživostí. Petra Dvořáková zaplnila tento svět dokonale odpozorovanými typy, které působí ještě šťavnatěji díky použitému nářečí. A naštěstí se jí přitom podařilo vyhnout se klišé venkovských řachand.“ – iliteratura.cz
„Příběh Dědiny nepostrádá tradiční mapování současné české vesnice i její emblematické znaky. Každý sleduje své sousedy a bedlivě si hlídá, co si naopak oni myslí o něm. Alkohol teče proudem a skoro každý si tu chová prase na porážku.“ – novinky.cz
„Dvořákové postavy jsou autentické, opravdové, jejich osudy jsou uvěřitelné a je znát, že autorka prostředí ani obyvatele vesnice nikterak nepřikrášluje a podává je v jejich skutečné realitě. Sympatické v přístupu autorky k prostředí i postavám je, že je nijak nesoudí, nevysmívá se jim ani je neparoduje.“ – novinky.cz
„Příběhy v Dědině neukazují život nijak idylický, ale hlavně hodně reálný. Jsou zde na vesnici všudypřítomné drby, závist a také skvěle vykreslené zažité stereotypy. A to ve stylu: rád bych jí za jídlo pochválil, ale neudělám to, ani můj táta to nedělal a ženy nás taky nechválí, že jsme pěkně vykydali hnůj.“ – kultura21.cz