Portrét básníka Viléma Závady

Popis

Z komentáře Hany Rambouskové k původnímu LP albu 1 18 1699 “Portrét básníka Viléma Závady” vydanému Supraphonem v roce 1975 k umělcovým sedmdesátým narozeninám a nyní vycházejícímu ke kulatému výročí jeho narození poprvé digitálně.”Začínající básník bývá zachumlán v sobě a cítí zpravidla jen sebe. Teprve tehdy, až se prodere ze své kukly, až se otevře světu, začne vnímat to, co se děje kolem něho. Mnohému neporozumí, v mnohém bolestně tápe.”To jsou slova Národního umělce VILÉMA ZÁVADY…tento rodák z černé Ostravy, který se v květnu letošního roku dožil požehnané sedmdesátky, říká o svém mládí:”Jasně si vzpomínám na chvíle osvobození v říjnu 1918. Ale fanfáry a lampiónové průvody brzy skončily a nastaly opět všední časy. Po čtyřech letech války a hladu se rozmáhaly různé epidemie, nastal tvrdý zápas o existenci, docházelo k prvním velkým stávkám i k politickým otřesům. Od chlapeckých let mně byla blízká poezie Petra Bezruče, a proto mě také zaujaly první verše Horovy, Wolkerovy i Seifertovy, a celá ta vlna umění sociálního a proletářského. Ale pak jsem poznal Rimbauda a Apollinaira a velice mě okouzlil Nezval. Byl mně sympatický jeho poetismus. Ale nesdílel jsem jeho program bez výhrad. Chyběla mně jeho lehkost, hravost i bezstarostnost poetistů. Byl jsem proti nim mnohem těžkopádnější. Byli jsme na tom stejně s Františkem Halasem. Život nalehl na nás s větší tíhou, než jsme mohli unést a vyslovit. A vyrůstali jsme do dob stále těžších. Nicméně to byly doby krásné, na něž nikdy nezapomenu. Ale od osvobození uběhlo sotva deset let a svět se znovu začal otřásat krizemi. Šířila se nezaměstnanost. V Německu zvedal hlas revanšismus, který pak vynesl k moci Hitlera, vypukla občanská válka ve Španělsku, Mussolini přepadl Habeš, Hitler obsadil Rakousko a dvacáté výročí mladého státu zapadlo v hrůzách mnichovské zrady, po níž přišla úplná okupace Československa a nová světová válka. Dějiny se začaly zrychlovat a už nebylo času, abychom mohli rozvíjet to, co bylo v každém z nás, co bylo naším vnitřním osudem. Museli jsme se ze sebe samých vytrhnout, museli se bránit, zatím aspoň těmi zbraněmi, které nám byly k dispozici – verši, romány, divadelními hrami, kresbami. Hrozbu nové války a hrozby nových katastrof jsme cítili ostatně už dávno a také já jsem je vyslovil jak v “Panychidě”, tak v “Siréně” a posléze i v “Cestě pěšky”. Náš život se rozvíjel pod tlakem vnějších historických událostí. A ani po válce tomu nebylo jinak. Ani pak jsme se nemohli soustředit jenom k své práci literární, všichni jsme se nějakým způsobem podíleli na obnově života naší společnosti. Ostatně naše literatura byla vždy víceméně spjata se životem národa, a to ji nedrželo jenom při zemi, ale dávalo jí též vzlet a sílu.”Krátce po druhé světové válce (v roce 1949) vydává Vilém Závada nový cyklus básní “Povstání z mrtvých”, v roce 1950 “Město světla”, poté v roce 1956 sbírku “Polní kvítí”, “Jeden život” v roce 1962 a v roce 1970 po prvé pro milovníky poezie básnickou sbírku “Na prahu”….VILÉM ZÁVADA (*22. května 1905 – † 30. listopadu 1982)